Zapomenutý jazyk Jidiš
Jidiš je západogermánský jazyk denní mluvy židů. Po celém světě mluví tímto jazykem v dnešní době přes 3 milionů obyvatel. Vzhledem k jeho podobě s němčinou, a i provázaným původem se pro něj objevilo označení „jidiš dajtš“ neboli „židovská němčina“. I když je mluvená forma právě němčině velmi podobná, jazyk čerpá i z hebrejštiny a dalších jazyků. Jazyk je používaný i mezi ultraortodoxními židy, kteří hebrejštinu považují za posvátný jazyk.
Židé používající tento jazyk jsou rozšíření takřka po celém světě, ale mezi hlavní centra výskytu jazyka patří Východní Evropa, kde však byla v minulosti populace židů mluvících v jidiš decimována vlivem holocaustu. Lidé mluvící jidiš zde jsou typičtí i pro dřívější Sovětský svaz, kde však často v oblasti Ruska přešli na ruštinu. Dalším významným působištěm je oblast Spojených států amerických, kde můžeme nalézt významnou komunitu ve státě New York, ale také kupříkladu v Kalifornii nebo na Floridě. V jiných částech USA se židé asimilovali a již přizpůsobili angličtině. Oficiálně uznáván je jako jazyk minority v Nizozemsku, Rumunsku, Švédsku, Polsku nebo na Ukrajině.
Historie jidiš sahá do 9. století, kdy tento jazyk začal vznikat. V té době se jednalo o slepenec středoněmeckých nářečí. Později se v tento jazyk začal vydefinovávat a začala vznikat první literární díla. Ve 12. století první glosy v hebrejských rukopisech, první kompletně vytištěné dílo v 16. století. V této době vrcholily hromadné odchody židů z Německa, často právě do oblasti východní Evropy. Centrem židů mluvícím v jidiš se tak stalo Polsko a Ukrajina. Po tomto období samozřejmě pokračovalo šíření židů nejen po Evropě, ale i po severní a Latinské Americe a dalších částech světa. Za takzvaný zlatý věk jidiš literatury je považováno období přelomu 19. a 20. století. Ve stejném období došlo i ke „znovuvzestupu“ hebrejštiny. Mezi významné literáty této doby se řadí Mendele Mocher Sforim, Šolom Alejchem a Jicchok Lejbuš Peretz. K začátku 20. století se pojí i rozmach jidiš v oblasti Běloruska a Ruska, tedy počátků Sovětského svazu. Odtud mnoho židů ke konci 20. tisíciletí emigrovalo do Izraele, kde někteří lidé mluví v jidiš dodnes.
Jazyk využívá hebrejského písma. K písmu byly ale přidány spřežky a začaly se zapisovat samohlásky. Jidiš je vzhledem k tomu jediný germánský jazyk nevyužívající latinku. Z němčiny čerpá přibližně 75% slovní zásoby. Další slovní zásoba je převážně převzata z dalších, obvykle románských, slovanských jazyků a také z hebrejštiny. Provázanost mezi jazykem jidiš je i s češtinou, kdy se slova z jidiš naopak dostala do češtiny. Slovosled je volnější než němčina a blíží se tak více ke slovanským jazykům. To platí i pro systém slovesných časů.
Tento indo-evropský jazyk má za sebou bohatou, pravdou je i pochmurnou historii. Před 2. světovou válkou žilo na světě téměř 13 milionů mluvčích v jazyce jidiš. Dnes je to již o 85 procent méně, zato svou pozici mezi jazyky si vydobyl. Jistě by se neměl dostat do zapomenutí, protože svým vývojem odráží i období temna, která by se neměla opakovat a měla by nést poselství budoucím generacím.
